Přehledový článek o katechismech a jejich využití v období od Jana Husa po Jana Amose Komenského. Má pět částí. První je věnována situaci v Čechách na vrcholu scholastiky. Druhá část se věnuje výrazné pedagogické osobnosti Jana Husa, který v letech 1412–1414 napsal několik vzdělavatelných traktátů určených nejširší veřejnosti, především dospělým: Výklad kréda, modlitby Páně a desatera; Dcerka; Provázek třípramenný; Abeceda; dále také Katechismus tzv. vídeňský a tzv. Jádro učení křesťanského. Hus spojuje středověký věroučný obsah s didaktickou formou známou později z reformace. Třetí část se věnuje Jednotě bratrské, které se podařilo vychovatelskou činnost mimořádně rozvinout. Na husitské katechismy navazují Otázky dětinské od Lukáše Pražského, který látku soustředí kolem osnovy víra – láska – naděje. Kontextem pro využití katechismu bylo rozdělení členů Jednoty na počínající, prospívající a konající, přičemž katechismus byl pomůckou pro výchovu těch počínajících. Čtvrtá část článku věnuje pozornost předbělohorským Čechám. V oběhu byla řada katechismů českých i latinských církve podobojí a římskokatolické, tak české a německé katechismy Jednoty i katechismy církví reformačních ze zahraničí. Bratské katechismy opouštějí osnovu víra – láska – naděje a přejímají osnovu Lutherova katechismu. Poslední část věnovaná Janu Amosi Komenskému shrnuje, že Komenský podržel husitskou a bratrskou katechismovou tradici (např. v Informatoriu školy mateřské). Na druhé straně v Didaktice a Obecné poradě zdůrazňuje vyučování Bible samotné a vydává se spíše směrem biblické dějepravy.
Autorita duchovního v pohledu reformace
Sumarizující přehled
(David Beňa)
Článek představuje pojetí pastorální služby v německé a švýcarské reformaci, jmenovitě na příkladu jejích předních konfesí, Augšpurské a Druhé helvetské, a táže se na základy duchovního úřadu, jeho úkoly, ale i hranice stejně jako na reformační pastorálně-teologický přínos. Duchovní úřad je podle reformačních konfesí služebníkem „prostředků spásy“, tj. Božího slova a Kristových svátostí, tradičně zvaných také „klíče“. Foucaultova genealogická analýza „pastorální moci“ a „governmentality“ v kombinaci s interpretací dějin výkladu klíčových oddílů, předně Mt 16 a 18, z pera Bernharda Rothena umožňuje sledovat reformační posun v pojetí pastorálního úřadu, a sice od tradičního svátostně pastoračního pojetí (pastýř jakožto zpovědník a duchovní vůdce) k pojetí zvěstovatelskému (pastýř jakožto kazatel a učitel).
Autorita kazatele a její vykonávání
(Pavel Černý)
Uplatňování autority duchovního podléhá vlivu kultury. Tuto tezi autor hájí s odkazem na článek Volkera Kesslera z roku 2013. Mnozí vliv kultury podceňují a upadají do jedné ze dvou pastí – buď uplatňují svůj osobní přístup, který se snaží doložit Biblí, nebo se zhlédnou v některém soudobém přístupu, který pak vidí v Bibli téměř na každé stránce. Autor argumentuje proti řadě dostupných knih o vedení církví a jejich zjednodušené aplikaci. Bible obsahuje principy. Jejich aplikace v dané kultuře však je úkolem pro nás. Takovým principem je Ježíšovo služebné pojetí vedení nebo Pavlův paradox moci ve slabosti. Korupce mocí se projevuje např. zneužitím zpovědního tajemství, svévolí ve výkladu Písma, autoritativní pastýřskou péčí a překračováním limitů pastorace. Uvedené dva principy pomáhají náležitě aplikovat také instrukce dané Timoteovi. Článek vyústí do volání po služebném přístupu a po pokoře vůči druhým, které dávají autoritě legitimitu.
Křestní přípravy v evangelikálních církvích v ČR
(Jan Valeš, Oldřich Kadlec)
Základem článku je výzkum, který mapuje praxi čtyřiceti dvou evangelikálních sborů (osm denominací). V centru pozornosti není věroučný obsah příprav, ale především způsob a okolnosti přípravy. Přehledně v šesti částech představuje výsledky výzkumu: Kdo provází, kdo provázejícího ustanovuje, kdo je provázen; délka křestní přípravy; průběh jednoho setkání; používané materiály; kdy je dotyčný ke křtu připraven; zapojení křtěnce do společenství. Na konci je připojen anotovaný seznam používaných pomůcek. Článek klade vedoucím sborů několik otázek: Kterou ze tří běžných podob naše přípravy mají: 1–2 setkání o křtu, 3–7 setkání základů křesťanské víry, nebo deset a více setkání zaměřených na věrouku? Připravujeme ke křtu jen ty, kdo výslovně projeví o křest zájem; nebo je takové provázení nabízeno širší skupině lidí, z nichž někteří jsou pak pokřtěni? Preferujeme skupinu, nebo individuální přístup? Kdo je vlastně vhodným průvodcem u toho či onoho zájemce o křest? Výzkum ukázal, že v evangelikálních sborech ke křtu zdaleka nepřipravují jen ordinovaní. Hlavním kritériem pro výběr vhodné osoby provázejícího (není-li jím ordinovaný) je osobní blízkost a přípravy mají i další pastorační aspekty. Většina dotazníků popisuje situaci, kdy zájemce o křest již je i vztahově součástí společenství. Vyšlo také najevo, že neexistuje materiál, který by používala větší část sborů.
Role autority a meze důvěry v dnešní společnosti
(Markéta Sedláčková)
Východiskem pro uvažování o roli autority v dnešní společnosti je sociologický pohled, který srovnává postavení autority v tradiční, moderní a dnešní postmoderní společnosti. Vztah k autoritě se v naší vysoce individualizované společnosti jeví jako dosti ambivalentní: Na jednu stranu autority odmítáme jako omezení naší svobody, na druhou stranu se k nim upínáme až s přehnanou vírou a přenášíme na ně odpovědnost za naše jednání. Při uvažování o vztahu k autoritě proto považuji za důležité rozlišení dvou typů vztahů – důvěry a víry. Toto rozlišení otevírá důležitou otázku přiměřené míry očekávání vůči autoritě, rozdělení odpovědnosti při rozhodování a mezí zasahování autority do osobního života druhých. Poukazuji na dva extrémní postoje. První představuje velmi úzké vymezení role autority jako osoby předávající pouze své specializované vědění s distancováním se od jakékoli odpovědnosti za důsledky jednání, tedy distanc od morální odpovědnosti autority. Druhým extrémem je situace, kdy si autorita tak zvaně „hraje na boha“ a k autoritě se obrací důvěřující ve slepé víře, umožňující mu zbavovat se odpovědnosti za rozhodování o vlastním životě.
Solidarita otřesených
Životní cesta a odkaz Přemysla Pittra naší době
(Ludmila Muchová)
Studie se zabývá životem českého humanisty a pedagoga Přemysla Pittra především z pohledu jeho existenciální frontové zkušenosti. Autorka ji dává do souvislosti s termíny českého filosofa Jana Patočky (zkušenost otřesu a solidarita otřesených) a hledá v Pittrově životě znaky jejich konkrétního naplňování. Naznačuje, že takto pojatá interpretace Pittrova díla v sobě nese výrazný duchovní náboj i pro křesťany žijící na začátku 21. století: aby následovali svobodně Krista ve službě lidem a Bohu a nepodléhali strachu a úzkosti, které v lidech vyvolávají současní aktéři válek.
Význam kresťanskej solidarity
a jej miesto v sociálnej a zdravotnej starostlivosti
(Katarína Kotradyová, Martin Kaľavský)
Autori sa snažia ponúknuť širšie poznatky o tom, čo je solidarita, a to pre- dovšetkým z pohľadu rímskokatolíckej Cirkvi, rozoberajú jej základné princípy a v neposlednom rade sa zaoberajú aj významom solidarity pre súčasnú spoločnosť. Zároveň poukazujú na to, že solidaritu nemôžeme chápať iba v teoretickej rovine, ale predovšetkým aj ako praktickú činnosť zameranú na pomoc človeku, ktorý je zasiahnutý hmotnou alebo duchovnou núdzou, pričom sa zameriavajú na starých, chorých a umierajúcich. Autori ukazujú na determinanty solidarity v zmysle toho, že solidárnosť má a musí vychádzať od jednotlivca, cez skupinu, komunitu, národ až po medzinárodné spoločenstvá.
Teologie Vyznávající církve ve vztahu ke státu
Pojetí Dietricha Bonhoeffera
(Ján Liguš)
Zpracování uvedeného tématu je zasazeno do historicko-politických a teologických souvislostí, v kterých se Bonhoeffer musel teologicko-eticky vyjadřovat o vztahu mezi církví a státní vrchností, a to jak v době svého působení ve své mateřské Evangelické církvi v Berlíně, kde současně přednášel teologii na Berlínské univerzitě (1930–1933), potom v letech 1935–1939 jako ředitel Kazatelského semináře a učitel teologie ve Vyznávající církvi ve Finkenwalde (v současném Polsku, 1935–1938), tak také jako pracovník v německé zpravodajské službě Abwehru (1939–1945). Bonhoeffer v průběhu života změnil své prvotní pozitivní pochopení vztahu církve ke státní vrchnosti a nakonec se rozhodl vzít na sebe vinu za odstranění Hitlera. Studie mapuje tuto postupnou proměnu a obsahuje některé nové poznatky o biblických a teologicko-etických kořenech Bonhoefferova vývoje v této otázce.
Křesťanská etika a násilí ve Starém zákoně:
Hermeneutická svoboda a etická kontroverze
(Richard S. Briggs)
Není tajemstvím, že části Starého zákona jsou v konfliktu s běžným pojetím křesťanské morálky: texty plné teroru, násilí, zdánlivé misogynie či kulturního imperialismu. Ozývá se podezření, že křesťanská etika tyto texty ignorovala, snažila se je natlačit do svého morálního rámce či je označovala za zastaralé a neaktuální. Proč se v oblasti etiky vůbec zabývat svízelnou stezkou Starého zákona, když je v našem po-osvícenském světě tolik jiných a snazších možností? Nejprve zvážíme čtyři tradiční řešení:
číst přes kulturní propast;
zohlednit křesťanský kontext – teologický a etický;
apologetika případ od případu – individuální přístup k jednotlivým textům;
tradiční nedoslovné čtení.
V mnoha případech nabízejí dobré vhledy, což však neznamená, že vyřeší všechny otázky. Pak navrhneme pátý hermeneutický přístup, který odpovídá křesťanskému teologickému uvažování a vychází z Pavlova přístupu k řešení jiných záležitostí v Novém zákoně, které vyvolávají pohoršení: „Všechno čtení je dovoleno, ale ne všechno prospívá“ (1K 8–10). I v křesťanské hermeneutice Starého zákona nám může ap. Pavel dát nástroje, které pomohou pochopit, jak Bůh zamýšlí své zjevení pro naše dobro. Pracovní teze zní: Některá čtení starozákonních textů mohou být pohoršlivá a některá mohou vést lidi k hříchu. Pokud je někdo pohoršen tím, že jiný čte násilné texty jako alegorickou podporu nenásilného učednictví, pak je to v první řadě problém pohoršeného. Pokud však toto čtení vede někoho dalšího do hříchu, je kvůli němu třeba naši hermeneutickou svobodu omezit.